10.01.2010
Neplač
...představ si svět plný vzájemné důvěry....
(Sri Chinmoy, z knihy "Představ si")

Mahátma Gándhí řekl: "Člověk se často stane tím, v co věří, že je. Budu-li si bez ustání namlouvat, že určitá věc je nad moje síly, pak se může stát, že jsem nakonec skutečně příliš slabý. Věřím-li však pevně, že mám schopnost podat jistý výkon, pak takovou schopnost jistě získám, třebaže jsem ji doposud nevlastnil."

...Ó RANNÍ SLUNCE, DÁVÁŠ MÉ MYSLI, CO NEMÁ: RADOST...

...Ó ZAPADAJÍCÍ SLUNCE, DÁVÁŠ MÉMU SRDCI, CO NEMÁ: MÍR...
(věnované pro TJ)
Vyjadřuji solidaritu se zemí, kde jsou již padesát let porušována lidská práva a kde je neustále násilně potlačována svoboda a touha po národní svébytnosti.

Sluníčko, ať svítí na Vaši cestu životem!

Dnešní doba, více než jakákoli jiná, nabízí obrovské možnosti rozvoje sama sebe, ale i společnosti jako celku. A to jak v oblasti duševní, tak i v oblasti technologické. Mottem dnešní společnosti je: "Stále víc, jednodušeji, rychleji a levněji." Nejen, že v tom shonu zapomínáme sami na sebe a na lidi kolem sebe, ale zapomínáme i na prostředí kolem nás. Společnost hnanou mamonem a sobectvím pramálo zajímají skupiny "bláznů", demonstrujících "kdesi a za cosi".
Pokud se nám nepodaří tento "rozjetý vlak" zastavit, kdo ví, kam se dostaneme v příštích letech. Budeme snad bydlet pod zemí a žít z posledních uměle vypěstovaných zásob? Nebo vysoko v oblacích, abychom unikli smogu? Myslím, že to je budoucnost, kterou nikdo z nás nechce a nejspíš ani nic podobného nikoho z nás neláká. Pokrok však nelze zastavit. Tak co tedy s tím? Odejít do hor na samotu a zahodit všechny vymoženosti dnešní doby?
A co vy, co nejste zastánci extrémů, se teď jistě ptáte: Je pro nás tedy vůbec nějaká šance? Určitě tu nějaká šance je. Existuje totiž cesta, na kterou většina lidí zapomíná, a to hlavně proto, že není jednoduchá a znamená námahu a odříkání.
Zkusme aspoň na chvíli zapomenout na své osobní zájmy a pohodlí a začněme maličkostmi. Usmívejme se, pomáhejme někomu jen tak, z dobré vůle a nic za to nechtít. Nemyslím velké činy, jako rozdat svůj majetek a odejít zadarmo pomáhat do zemí ekonomické krize... Mám na mysli pomáhat v běžném životě a běžným lidem.

Naučit se dívat kolem sebe, poslouchat, co nám druzí lidé říkají, pochopit je a porozumět nejenom jim, ale i sobě. Zkusme se každý z nás alespoň na okamžik opravdu vcítit do někoho s odlišnými názory, zapomeňme přitom na sebe a své předsudky. Možná zjistíme, že máme společného víc, než bychom kdy předpokládali. Většina konfliktů totiž plyne z nedorozumění, závisti a z chamtivosti. Komunikujeme s celým světem, ale dokážeme sami sobě naslouchat? Dokážeme naslouchat svým blízkým?
Je tedy jedině na nás, pro jakou cestu se rozhodneme. Snad nám všem bude přát štěstí a podaří se nám ten "rozjetý vlak" zastavit.
Nedávno jsem se setkala se svou kamarádkou...člověkem vyrovnaným dlouhým několikaletým meditováním, odříkáním a v neposlední řadě i námahou...filozofovaly jsme spolu životě a o dnešní společnosti u sálu zeleného čaje...a přemýšlely, proč si tolik lidí života neváží, vstávají s tím jak je ošklivé ráno, jak je čeká nepříjemný den....přemýšlely jsme, co těm lidem chybí...vypily jsme mnoho čaje než jsme došly k tomu, že si života musíme cenit...na světě chybí radost, láska, porozumění...je to výzva pro ty, co mají sílu toto „poselství" šířit. Pojďme a nebojme se, spolu – dohromady, budeme mít vetší šanci!
( ... s přispěním a laskavým svolením Pavly :-) , která pomáhá lidem najít ztracenou
životní sílu :-) ... )
dotek závrší
láska modrého světa
do očí vkvétá
modřenka líbá
trojí paprsek splývá
sen právě prší

...haiku o naplnění ke Štědrému dni Vám všem posílám,
klid a pokoj v duši přeji....
Svět je jeden celek. Je to jednota.
Nic není od ničeho odloučeno.
Všechno pulzuje společně.
Všichni jsme spojeni se všemi.


Když Ti život předkládá důvody k pláči,
ukaž mu,
že máš tisíc a jeden důvod k smíchu.
(tento příspěvek je speciálně věnován dvěma lidem,
mému srdci blízkým, Pétě a strýčínkovi Jirkovi)
:-) DÍKY!!!

1. máj 2007



1. května 2007 mě jeden milý člověk, kterého mám ráda, a kterého si vážím, vzal na Petřín. A jako stovky pražanů i mimopražských jsme se kochali pohledem na stověžatou Prahu a novým foťákem dokumentovali "sílu okamžiku" :-) , o kterou se s Vámi dělím.... Díky Jirko!!!

pohled plachosti
od slunce odvrácený
skrbená záda
škytnutí spěchu
časové zastavení
břemeno skládá
KDE JE VŮLE, TAM JE I CESTA.

Z pohádky do pohádky aneb s fantazií tam a zpátky1.7. – 10.7. 2007, od 8-14 let
Cena: 3390,- Kč v ceně je zahrnuto: materiál účastníka kurzu, ubytování,
Ubytování: v turistické ubytovně ZŠ Kunvald
Žádosti o přihlášky a podrobné informace telefonujte na
tel.:731 572 784 , Jana Gajdošová,Helvíkovice-Houkov 3, Žamberk, 564 01 nebo
tel:731 843 843 , Monika Jindrová,Kunvald 250,Kunvald v Orl.h., 561 81
jana.gajdos@centrum.cz, monikajindrova@centrum.cz
Reflexní terapie plosky nohy je diagnostická a léčebná metoda alternativní medicíny. Kořeny její historie, jsou staré několik tisíc let a najdeme je v Indii, Číně nebo Egyptě.

Princip této metody spočívá v teorii, že celé naše tělo je vyobrazeno v mikrosystémech, jako jsou právě plosky nohou, dále dlaně, ušní boltce, jazyk, atd. Tato terapie je založena na stimulaci nebo útlumu reflexních zón, které na noze najdeme, podle toho, o jaký problém se jedná. Tato alternativní metoda není vědecky podložena, ale předpokládá se že, choroba vzniká na podkladě zablokování volně proudící energie a tím poškozuje určitou část organismu (orgány, pohybový systém,...). Zkušený terapeut tuto blokádu mnohdy pozná „zatvrdlým" místem na plosce nohy. Sám klient cítí bolest nebo nepříjemný tlak, podle toho jaký má práh bolesti. Masáží těchto zón se snažíme stimulací orgán podpořit nebo útlumem orgán zklidnit. Tím odbourat blokádu, aby energie mohla zase volně proudit. Ještě bych měla dodat, že reflexologie, se snaží odhalit a léčit příčinu nemoci, která se často vyskytuje úplně někde jinde než její samotný projev. A to podle teorie pěti prvků, o které se později jistě zmíním.
Z pohádky do pohádky aneb s fantazií tam a zpátky
Na Starém Bělidle vládl klid, babička chrupala vsedě na lavičce a podřimovala i zvířata, jen psi Sultán a Tyrl si lízali rány. V noci totiž zadávili pěkných pár kačátek a ráno je pantáta Prošek seřezal bejkovcem.

"Aú," zakňučel Sultán, "čert aby vzal tu bábu zapomnětlivou!" "Tři dny nás nekrmí," přidal se Tyrl, "a když se obsloužíme sami, tak na nás ta sadistka pošle pantátu s bejkovcem!" "A toulavá Bobina," vyčítavě zavyl Sultán, "která těch káčat zadávila nejvíc, vyvázla bez bití. Nikdo si na ni ani nevzpomněl!" Tyrl se zádumčivě zahleděl do dálky a zakňučel: " Šťastná to fena..."
Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny.
Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty.
Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali
na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší
anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl: "Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře
a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla co měli, řekli
andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli
andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným
příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak
se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina
měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva.
Proč??
"Věci nejsou takové, jakými se zdají být," odpověděl starší anděl. "Když jsme
byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata.
Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu,
aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si
anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými
se zdají být." Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také
důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj prospěch.A to se vyjeví až časem.
Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi
přáteli a zůstanou na chvilku. Přesto zanechávají v našich srdcích nádherné stopy –
a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás proměňují!
Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný
a chuť každého momentu neopakovatelná!
(děkuju Jáje!)

Z čajovny v Teplicích s čajovým mistrem Alexem, Péťou, Káťou a
Ivčou.

Člověk musí své zraky obrátit dovnitř,
aby mohl nastoupit nejdivuplnější
výzkumnou cestu na světě.
Pluje loď po moři. Pluje přes vlny a kolem útesů. Houpe se a někdy dokonce i troubí. S východem slunce se objevuje na obzoru. Je v ní ticho, všichni spí. Vlny naráží na trup a ona stále pluje po klidném moři, sem a tam. Ozývá se z ní smích, někdy se samou radostí otřásá. K poledni se zvedne vítr, loď se musí hlídat, aby plula správným směrem. Vlny si s ní pohrávají. Slunce žhne na obloze a kolem něj se objevují mráčky. Je odpoledne. Slunce zmizelo za světlými mraky, vítr se zvedá a loď se už musí hodně soustředit na směr, kterým chce plout. Pak to přijde, z mraků jsou mračna zbarvená do šedi. Z větru se stane vichr a loď se nemá jak bránit, ztratila směr plavby. Nechává se unášet vlnami doneznáma. Do vichru se přidá déšť a bouřka, loď se ztrácí za obrovskými vlnami... Po půlnoci se ale vichr změní ve vánek a provazy deště kvapně utichají. Mraky se rozestoupí a ráno místo nich vysvitne slunce a jeho paprsky opět hřejí. Loď díky nim najde správný směr a pluje dál...
Co je vlastně láska? Láska je mocná síla, láska je cesta, hloubka i výše,
nejvyšší meta, nejsladší dar. Láska není jen radost a štěstí, ale i bolest a
slzy. Láska je křehká rostlinka, sluneční zář i měsíce svit, drahý kámen,
překvapení, vášeň, touha, kouzlo, vděčnost, porozumění, odpuštění a tolerance.
Láska je jediné, čeho nikdy není dost. Láska je balzám na bolavou duši. Láska je
objetí a polibek. Láska je umět říct: "Mám Tě rád." Láska je to, proč stojí za
to žít. Láska je, když dva se mají rádi. Láska je umění podat pomocnou ruku.
Láska je, když žijeme pro své děti. Láska je...
Naučme se žít pro lásku, protože, kde vládne láska, může být dosaženo i
nemožného.
Tento příspěvek je speciálně věnován jednomu bohémovi z jednoho kouzelného
středočeského údolí, protože....(však on to ví...)
Matka Tereza dávala lidem nečekané rady. V Kalkatě ji jednou navštívila skupina Američanů. Většina z nich byli učitelé. Požádali ji o radu, kterou by si odnesli domů ke svým rodinám. "Usmívejte se na své manželky," poradila jim. "Usmívejte se na své manžele." Jeden z nich, který považoval její radu za zjednodušený pohled svobodného člověka, se zeptal: "Vy jste snad vdaná?" "Ano," odpověděla k jeho úžasu. "Občas je velmi těžké se na Ježíše usmívat. Dokáže být velmi náročný."
Až bude vykácen poslední strom,
chycena poslední ryba,
otrávena poslední řeka, poznáte,
že peníze se nedají jíst.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými,
kdybych měl dar proroctví a kdybych měl tak
velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku
kdybych neměl, nic nejsem...
Je vánoční čas…čas, kdy si sebe užíváme navzájem, máme se rádi a bývá nám krásně. Čas tradic a také vzpomínání.
Ale mám takový pocit, že se ta pravá tradice Vánoc u mnohých poněkud vytrácí. Už několik týdnů jsem pozorovala, jak ve městech, na každém druhém rohu stojí Santa Klaus, z rádia slyším reklamu na zábavné odpoledne, kde děti, místo Ježíška, povozí ve svém kočáře opět Santa Klaus. Nedávno jsem také prošla okolo nástěnky, kde se pravidelně objevuje anketa dětí z mateřské školy. Tentokrát otázka zněla: „Jak vypadá Ježíšek?“, více jak polovina dětí, odpovídala, že má velikou červenou čepici, bíle vousy nebo se vozí na saních se soby. Trochu se nám to tady „poameričťuje“. Z předvánočního shonu lidí za drahými dárky se stává tvrdý byznys…ale i tak doufám, že pořád existují lidé, kteří vědí, že Vánoce jsou o pohodě, odpočinutí, uklidnění a splněných přáních. A tím dárkem, který možná pod stromečkem najdeme, je vlastně velké srdce někoho, kdo nás má rád…
Přeji Vám krásné Vánoce se svými nemilejšími!!!
Ráda bych Vám pověděla krásný příběh, třeba v něm najdete ponaučení jako já…
……jeden moudrý indián dával vznětlivým mladíkům svého kmene tuto radu. „Když jsi na někoho, kdo Tě smrtelně urazil, tak rozzlobený, že ho toužíš zabít, abys smyl ze sebe hanbu, napřed se posaď, nacpi si dobře dýmku tabákem a vykuř ji. Až vykouříš první dýmku zjistíš, že když se to tak vezme, smrt je příliš těžký trest za způsobenou křivdu. Napadne Tě, že půjdeš provinilci udělit pořádný výprask holí. Než mu půjdeš napráskat, sedni si, nacpi si druhou dýmku a celou ji vykuř. Až skončíš, pomyslíš si, že místo výprasku by stačily vlastně barvité urážky pěkně od plic. Výborně!!! Když už si to chceš jít s tím darebákem vyříkat, sedni si, nacpi si třetí dýmku, vykuř ji a až skončíš, budeš mít už jen chuť se s tím dotyčným usmířit….
Před několika týdny jsem byla u svého známého. Je těžce nemocný, bohužel často upadá do pesimistických nálad a nejraděj by tady už nebyl, jak říká. Povím teď něco, co se mě jako zdravému člověku, lehko řekne, ale něco na té myšlence bude. Shodou okolností jsem zdravotník a vím jaké to je „žít“ se smrtelnou chorobou. Často takoví lidé mají pocit, že jsou tady nepotřební a musí se o ně někdo pořád starat. A právě tomu člověku, který mi na té návštěvě řekl, že už tady nechce být, jsem se pokoušela vysvětlit, že i tak je život krásný a každý den stojí za to tady být, že tady má okolo sebe spoustu lidí, co ho mají rádi. Ať se znova pustí do malování, co před několika lety opustil. A světe div se, ještě ten den mi namaloval obrázek, není to světoborné dílo, ale pro mě má cenu nevyčíslitelnou. Nevím, jak dlouho mu to vydrželo, každopádně, byť by to bylo jediný den…mám z toho radost. Nevím, co říct na závěr…snad jen… ne všechny okamžiky jsou světlé, ale tak už to na tom světě chodí… a proto - mějme se rádi a pomáhejme si!!!
Dnes si užívám klidu a pohody čajového dýchánku, popíjím pouštní dunu –
marockou mátu – můj oblíbený čaj a „filozofuju nad životem“, jak je báječný a
plný bezva lidí. A jestli si myslíte, že ne, tak se rozhlédněte kolem. A
nedívejte se jenom očima, ale i srdcem. Zkusili jste se na ulici na někoho jen
tak usmát? Zkuste to, uvidíte jakou má úsměv úžasnou moc a přitom nestojí nic,
ale dá mnoho…a proto říkám všem, co se se mnou dají do „filozofování o životě“,
USMÍVEJTE SE!!! A ten největší dar, co můžete dostat je, když se Vám ten úsměv
vrátí.
